Největší kolekce RPG ke stažení

Blog o RPG hrách

Pařba v Paříži

2007-12-11 10:21:42

Tak když teda blog, tak teda blog. Toto bude patrně první příspěvek do této rubriky, který patří do klasicky vnímaného blogu (vyjma jednoho z prvních, kde jsem ale jen popisoval, jak jsme se opili – jenže takovejch stereotypních příspěvků bych mohl psát týdně pět až sedm, tak jsem od toho upustil v zárodku). A hned takhle na začátek nezačnu ničím menším, než výletem do Paříže. A samozřejmě půjde z mého hlediska o report (také!) herní. Ale to až na závěr.



Na začátek musím předeslat několik fakt, které usnadní chápání některých činů. V Paříži jsem byl asi počtvrté, přičemž podruhé se svou ženou, se kterou jsem navštívil Paříž loni na jaře. To jsme chodili po venku v krásném počasí, letos jsme zvolili zimu, že si projdeme galerie a ostatní interiéry. Dále musím dodat, že jsme tam byli i služebně – žena pracuje na diplomové práci, jejíž součástí jsou rozhovory s lidmi, kteří se vyskytují jen ve Francii, potažmo Paříži, takže vyzbrojeni diktafonem jsme i zpovídali. A poslední – ubytováni jsme byli u kamarádky (resp. jejich rodičů), která ač rodilá francouzska umí nejen anglicky, ale dokonce výtečně česky – takže nám dělala průvodce a podobně.



Letěli jsme letadlem. Samotný let trvá asi hodinu a půl, spíš méně, ale díky dvouhodinovému zpoždění jsme se v na půdě Paříže ocitli poměrně hluboko v noci. První martyrium je místní doprava. Přesněji řečeno její cena. Za pětidenní lístek na všechny zóny a linky člověk vyplázne 47 Euro bez mrknutí oka. Samozřejmě je to cena jen pro turisty, každý místní občan má lacinou permanentku na celý rok, ale musí se s tím počítat. Obecně – Paříž je velice drahé město – díky turismu. To neznamená, že se tam nelze najíst za pár euráčů, ale běžný turista na to zkrátka nepřijde a utrácí o mnoho více, než je třeba. Na druhou stranu – víte, za co platíte. Úroveň poskytovaných služeb, potravin, hospod nebo zmíněná městská doprava – to je něco, čím se tato metropole vyznačuje a z Prahy to dělá vesnici uprostřed ruska (no, zas tolik nepřeháním). Za svých 47 Euro jsme dostalo možnost bez omezení využívat 14 linek důmyslně strukturovaného metra, 3 příměstské vlaky (rozvětvené do celého okolí Paříže, takže není problém jet z centra rovnou do Versailes bez přestupů či problémů – a ještě k tomu velice rychle) a hustou síť autobusů. Vzhledem k tomu, že se na nic nečeká déle, než 10 minut, je to cena pro turistu přijatelná. Až bude mít Praha něco srovnatelného, začnu si kupovat jízdenku.



Francouzi jsou obecně zvláštní lidé, ale ti z Paříže mají samozřejmě svoje extra navíc. Nejhorší je to s jazykem. Když člověk přijde a začně mluvit anglicky, může se pomalu chystat do rakve. Je bezpodmínečně nutné znát a používat základní fráze a používat je často a správně. Není pak problém poprosit o přechod do angličtiny. Totiž hodně pařížských lidí rádo předstírá, že anglicky nerozumí, nechtějí pomoci někomu, kdo neprojeví ani trochu té snahy se domluvit. Ale také je pravdou, že cizí jazyky ve Francii příliš nefrčí. Většina servírek nebo hospodských mluví s tak příšerným akcentem, že jim není rozumět při nejlepší vůli. Jenže moc dobře si uvědomují, že jim nesete peníze, kterých v Paříži není nikdy dost, takže zatnou jazyk za zuby a poslouchají vašemu skřehotání, zatímco prstem ukazujete na položky v menu. Na druhou stranu musím ale říct, že tento negativismus je z velké části mýtem. Naopak se nám stalo, že servírka ze své zpěvné franštiny přešla okamžitě po spatření našich rozpačitých výrazů do syrové školní angličtiny, byla moc milá a postarala se o nás, přeložila nám denní nabídku. Vrcholem byl pak jeden starý pán, který nás vyrušil při studování mapy s lámanou angličtinou se nás zeptal, jestli nepotřebujeme poradit cestu. To zase se musí nechat – je tam hodně neochotnejch lidí, ale dá se narazit na kohokoli.



Zajímavostí pro Paříž by se dala vyjmenovat celá řada. Jejich posedlost jídlem a dlouhými obědy či večeřemi se dá srovnat s jejich posedlostí pro peníze. Nájmy jsou v hlavním městě velmi drahé a tak provozovatelé hospůdek dbají na správném využití každého krychlového centimetru. Ke kulatému stolečku o průměru sotva čtyřicet centimetrů posadí bez mrknutí oka šest hostů a okamžitě je zabarikáduje dalšími hosty, takže pokus o dojití na záchod se setká automaticky s neúspěchem. V metru mají tak neuvěřitelně úzké uličky a prostor pro nohy mezi sedadly, že je nemožné i pro vzrůstově menší francouze sedět přímo proti sobě – musíte nohy vykloubit do nepřirozeného úhlu, abyste se tam vešli. A jejich byty – já si teda nestěžuji, darovanému koni víte co, ale představa o bytu 20+1, kdy jeden pokoj v osmiúhelníkovém půdorysu má asi čtyři metry čtvereční, není kompatibilní s mou představou o bydlení. Jestliže paneláky na jižáku jsou králikárnami, tak v paříži musíme hovořit doslova o úlech. Jde o prostor akorát tak na postel a … a to je všechno. A to nemluvím o úžasně zvukově neizolujících zdech, takže je slyšet doslova každý pšouk. Byty se tak stávají propletenci malých pokojíčků s úzkými chodbami (ano, musel jsem chodit otočený, protože jsem se tam zkrátka nevešel). Jejich toalety kombinované se sprchovým koutem mají tu výhodu, že se můžete zároveň sprchovat, vykonávat potřebu a čistit zuby zároveň. Když si pak člověk vybaví filmy jako například „Blbec k večeři“, kde je nám pařížský byt předkládán jako obrovské apartmá, je mu skoro do smíchu.



Nebo jejich posedlost pro kouření. Samozřejmě, že dnes, v rámci Evropské Unie, se téměř všude setkáte s cedulkou "Défense de fumer", ale dozvěděl jsem se, že před pár lety bylo dovoleno kouřit i v metru. A tím nemám na mysli dole na peroně (což je pro našince i tak šokující představa), ale přímo uvnitř vozu, za jízdy. Podobně tak vlaky a autobusy. Postupně se podařilo tento zvyk odbourat, ven do ulic, ale s příchodem nového roku čeká francouze další problém - zákaz kouření v restauracích. A asi to projde. Přitom je to neuvěřitelné. Přes vysokou cenu cigaret (místní "galusky" stály 4.5 Eur, normální cigarety 6 a nějaké lepší i 8 Eur) je prakticky nemožné narazit na člověka, který nekouří. Například jsme stáli frontu do muzea a před námi i za námi všichni kouřili, okolo procházela matka s kočárkem - a cigaretou mezi rty a dokonce jsem měl chvilku pocit, že kouř vychází i z toho kočárku. "Fumer tue" nás sice varují, ale každý den mne oslovilo i několik lidí, jestli nemám oheň - a nešlo o žádné vandráky nebo tak něco. Kouření je prostě národní sport, asi jako u nás to je telefonování mobilem. Krom cigaret se setkáte i s mnoha doutníky a díky příznivým cenám je více než běžné kouření baleného tabáku. Mám soukromou teorii, že kouření pomáhá oddálit smrt francouzů od udušení se. Pozorování čtveřice dívek v kavárně, kterak u jedné kávy a několika litrů vody (zdarma) melou klapačkou rychlostí kulometné palby, kdy jediná možnost nádechu je potáhnutí si z cigarety, hovoří jasně pro.



Abych se ale vrátil k tématu – naše bydlení u známých bylo v pohodě. Prakticky v centru hned na metru Bibliothéque Francois Mitterand. Hned první den jsme měli rozhovor s panem Iljou Kunešem a jeho paní, takže jsme se srazili kousek od Chatelet, u bývalé redakce časopisu Svědectví. Najít nějakou hospodu vhodnou na rozhovor nebylo úplně nejlehčí, neboť před patnácti lety, kdy oba vyzpovídaní byli v této části Paříže naposledy, to vypadalo úplně jinak. Po chvíli jsme ale nalezli jednu zapadlou hospodu vysloveně domácího typu. A byla to paráda! Hned na začátku jsem se ztrapnil, když jsem špatně vyslovil „Bon žůr“, což místní štamgasti přijali s posměchem a otázkou „Bižu?“ (neboli šperk, klenot – dost přiteplené mimochodem). No a jelikož bylo období Beaulejaus Nueovo (nebo tak nějak – prostě „Božolé nuvo“), tak jsem si dal pár skleniček. Dobré, silné víno, s lehkou chutí, nejlépe by se dalo přirovnat k vyčištěnému burčáku. Mnojo, po litru jsem ji měl jak z praku a nechtěně jsem rozlil jednu skleničku. Člověk by si řekl trapas, ale tady právě naskočila ta laskavost francouzů, typická pro domácí podnik. Paní hospodská nejenže okamžitě přiskočila s hadříkem, ale na účet podniku jsem dostal nově nalito, aniž bych se musel omlouvat. Co bylo ale kouzelné, že francouzi nechápou, jak může někdo lemcat víno, aniž by cokoliv jedl – takže to po hodině nevydrželi a dali nám na stůl jako pozornost podniku talíř s kolečky výtečného domácího salámu. Pro ten mimochodem chodili do úžasně malého sklípku za barem, který jsem považoval za myčku na nádobí. No ale – jazyk se mi začal trochu motat, takže jsem hledal něco na vystřízlivění. Nu, okoštoval jsem tedy pravé francouzské pivo, které nepijí ani francouzi. Nebylo špatné. Chutnalo asi jako sodovka, když si do něj hodíte snítku sušeného chmele. Každopádně – po třech dvoudeckách piva (které byly asi dražší, než ty dva litry vína) jsem dokonale vystřízlivěl a mohli jsme se jít flákat do města.



Paříž je úžasná. Svojí rozlohou překonává téměř třikrát naše hlavní město, v centru žije přes dva miliony obyvatel, avšak včetně předměstí hovoříme o dvanácti milionech lidí v jednom územním celku. Proto se opravdu vyplatí si vyšlápnout jediný vyšší kopec v okolí k Sacre Coeur a udělat si panoramatický výhled, kdy i při dobré viditelnosti stěží rozeznáte konec města, zdá se nekonečné. Velmi mne to fascinuje, asi ještě víc, než dnešní mikroprocesory. Nacpat tolik osobností do fungujícího systému, to je prostě úchvatné. Samozřejmě jsou na světě i mnohem větší města, ale i tak má Paříž své přednosti. Multikulturní společnost, kdy na ulici potkáváte zhruba stejnou měrou lidi všech barev kůže a vyznání, kdy během deseti minut projdete tři různá „města ve městě“ a kde se bez jakéhokoliv pozastavení baví staré báby s černošským dědkem – to je taky paráda. Je to dobrá průprava pro xenofoby. Navíc si vemte kulturní apekty – pokud hovoříme o centru – každý druhý barák je uměleckým skvostem a skvěle se zde snoubí klasika s modernou. To neznamená, že nenarazíme na zhůvěřilosti, ale je to odvaha a hrdost, která čiší z každé ulice. Není proto divu, že mé kroky se nejvíce těšily na galerii Pompidou, která je centrem moderního umění dvacátého a pozdějšího století.



Navštívili jsme ještě Louvre, jelikož první neděli v měsíci jsou téměř všude vstupy zdarma. Navštívili jsme i d’Orsay, skrývající kouzla konce století devatenáctého. Všechno bylo úchvatné. V Pompidou jsem si strašně užil, protože krom zvrhlostí typické Smetanovské tam byl i Sýkora a Kupka, stejně jako videoart, koncepty a tak dále. Plus parádní výhled a dočasná expozice fantastických (nebo fantaskních) soch Alberta Giacomettiho. Louvre byl teda nacpaný k prasknutí a na nějaké dokonalé projití tedy nebyl čas ani prostor (trvá to týden, než byste trochu detailněji prošli celou expozici), ale vyplatilo se jít do nižších pater, kde byly méně navštěvované sbírky starověkých uměleckých děl. V podzemí to bylo vůbec nejlepší, protože tam byly jednotlivé cestičky lemovány zábradlím, které zřeteleně bylo inspirováno Dungeon Masterem, neboť jsem doslova chodil „po políčkách“ v pravoúhlých chodbách. Super! Na konci boss ve formě obrovského dvoubýka – no člověk si to užije. A d’Orsay – secesní sbírky ve mně vyvolávaly slinu, perfektní sochy od Rodina, krásné architektonické prvky uvnitř i z venku. Jestli budete v Paříži někdy, tak doporučuji tyto tři stěžejní galerie. Vyhraďte si ale na každou alespoň den, protože při procházení pěti pater Pompidou, čtyř megalomansky obrovských pater Louvre a tří hlavních pater d’Orsay vás budou notně bolet nohy.



Ale nejen galeriemi je člověk živ. Dopoledne jela žena na periferii Paříže na dohodnutou schůzku s panem Vrzalou. Ten nám mimochodem přislíbil, že nám věnuje veškeré výtisky časopisu Svědectví za třicet let. Takže jsme s sebou měli prázdný kufr. Každopádně na samotnou schůzku jela žena sama, jelikož to mělo být doma a bylo to tak dohodnuté. Využil jsem této pauzy k návštěvě mé nejoblíbenější části Paříže – La Défense. Toto město ve městě je největším bussines centrem v Evropě a bylo vybudováno začátkem šedesátých let – a jeho rozšiřování pokračuje dodnes. Přesto, že se zde setkáváme se stavbami přes třicet let starými, architektonická moderna z hlediska České republiky daleko předbíhá současnost a blízkou budoucnost. Člověk si tak nějak najednou uvědomí, že Kaplického chobotnice na Letné je jen koncepčně zastaralou skicou nezkušeného studenta prvního ročníku architektury. Jasně, že nás komunismus zbrzdil o čtyřicet let, ale sakra po téměř dvaceti letech morální svobody bych se strašně rád koukal na nějaké nové, pěkné baráky. Zkostnatělí jsme no. O to víc jsem si užíval v Paříži. Toulat se mezi obrovskými budovami, kterým vévodí majestátní Nový Vítězný Oblouk (průchozí kostka o hraně sta metrů), je velmi osvěžující. Komplex nemá téměř konce, jen v dáli vidíte na jedné straně jeřáby a na straně druhé, když je dobré počasí, klasický Vítězný Oblouk. A máte-li opravdu dobré počasí a oči nebo dalekohled, je možné skrz Champs Élysées vidět i Louvre. A to je dobrých deset kilometrů. Prostě dejte na mne a najděte si další fotky La Défense nebo se na to podívejte na Google Earth. Jde o jeden z nejsilnějších zážitků vůbec. Větší už to bude jenom v rusku nebo v USA.



V rámci pracovních povinností jsme ten den večer vyhradili rozhovoru s panem Jiřím Slavíčkem, známému pod pseudonymem Adolf Bašta. Tento redaktor Svobodné Evropy má okolo sebe velkou pověst, která mimo jiné obsahuje termíny jako „nezastavitelná klapačka“ a „neuspokojitelná játra“. Nejlépe by se ale podle Cimrmanovy hry Švestka přirovnat k profesoru Zdeňku Nejedlému. Neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit – to bylo jeho hlavní krédo, na které byl vysloveně pyšný. Představte si, když za vámi přijde osobnost tohoto formátu, šedivý stařík s obrovským panděrem a uvede se slovy „Jsem starý, tlustý a ošklivý“, které po několika lahvích vína modifikuje na „Jsem starý, tlustý, ošklivý a opilý“. A tady byl kámen úrazu. S Jirkou byla řeč do šesté lahve vína. Pak byl opilý nejen on (což se projevovalo tak, že mohl mluvit jenom francouzsky, když objednával další a další lahve drahého červeného vína), ale i my. Problém ale byl, že žena moc nepila, takže jsem byl jediným oponentem jeho alkoholické mánie. Dopadlo to strašně. Po osmé lahvi jsem už nemohl a musel jsem si potichu zaplakat na toaletě nějaké peruánské hospody, protože tohle tempo nešlo vydržet. Za tři hodiny jsme prakticky ve dvou zdolali skoro deset lahví silného vína. Tak tohle teda ne. Osobnost neosobnost – ukacenej ochlasta je to. Kdyby mluvil k věci, tak by to bylo ještě docela dobré. Horší bylo, že půl hodině totálně ztratil nit tématu, pokynul nám, ať vypneme diktafon a mlel si dále tu svou. Byli jsme upozorněni, že mu musíme skákat do řeči a tvrdě jej zastavit, ale ze začátku se člověk ostýchá, pořád tento člověk udělal pro národ hodně dobrého, ale když už si teda dovolíte mu tu klapačku umlčet, jste tak opilí, že nemůžete skoro ani mluvit. Takže až budete číst (například v průvodci Paříží od Jana Šmída) cokoli o Jirkovi Slavíčkovi, nezapomeňte si to vynásobit deseti. Já jediný jsem si tady dovolil napsat nezahalenou pravdu, nikoliv torzo venuše Maelské. Ale to neznamená, že bych o něm měl nějak špatné mínění – naopak, tato vzpomínka se řadí mezi mé nejoblíbenější zážitky v životě, jenom prostě – bacha na něj!



Útěk do noci, hustý déšť, tahat za sebou kufr a ještě jsme v opilosti zabloudili. To člověku na náladě nepřidá. Vtipné bylo, že jsem se ráno díval na fotografie z té noci, neboť jsme i tak neustále fotili. Sice to bylo rozmazané, ale člověk si tak mohl trochu připomenout, kde se to v noci toulal. A to jsme ještě, alespoň podle výpovědi mé ženy, v noci překvapili naše hostitele, což si opravdu nepamatuju. Nevadí, člověk to zalomí a usne vez výčitek. Horší to bylo ráno. Měli jsme původně v plánu ještě vyzpovídat pana Prokopa Voskovce, ale nezbyly nám na to síly. Omluva ale byla přijata, tak jsme se vesele mohli věnovat střízlivění.



Ale to nám nezabránilo se další den vydat se do latinské čtvrti a tam si to hezky prochodit. A jsme u další nepříliš pochopitelné zvláštnosti v Paříži. Veškeré restaurace otvírají ráno, ale ve dvě odpoledne, po obědě, zavřou, aby se zase v šest otevřeli. Kavárny a podobně jsou v podstatě neustále otevřené, ale zrovna restaurace, což když máte hlad, ne. Nechápu. Chodili jsme hodinu a půl okolo, nahlíželi do těch lákavých podniků a nic. Uvnitř seděl obvykle jenom majitel, četl si noviny, luštil křížovku nebo sudoku nebo spal… Marně jsme šustili bankovkami o sklo, nechtěli naše peníze, až nás to štvalo. Později jsem se dozvěděl, že jde o zvyk pro většinu Paříže, vyjma turistických čtvrtí (za kterou jsem evidetně mylně považoval i zmíněnou latinskou čtvrť). No dali jsme si stranou bagetu, posečkali (a to nás strašně bolely nohy a záda od neustálého chození) a šli jsme do japonské restaurace na sushi. To má totiž v Paříži tu zvláštnost, že jej nikdo nechce a proto je velice levné, rozhodně levnější, než v Praze třeba. Za necelých deset Euro jsme dostali kompletní menu a bylo to opravdu skvěle dobré! Sice chudáci neuměli skoro nic anglicky, ale nakonec jsme byli všichni spokojeni.



Následně jsem chtěl navštívit mou oblíbenou hospodu „The Wall“ (ano, dle toho alba od Pink Floyd), která má tu zvláštnost, že se tam vaří domácí pivo, které stojí jen tři eura za pintu, tedy půllitr. To je v Paříži nepříliš zvyklé, normálně stojí pivo šest sedm euro za dvě deci (a to je ještě hnusné) – jenže tenhle „Wall Lager“ je kupodivu velmi dobrý, i když chuťově nepříliš výrazný, takže se dá popít. A taky mají nepříjemný zvyk pivo chladit k bodu mrazu, ale dá se na to zvyknout. Číšník mi ze začátku nosil účet po každém pivu, ale po osmém pochopil, že to nemá cenu a dal mi až konečný účet. To jsem ovšem zcela v pořádku za udivených výrazů personálu odcházel do noci. Rád piju v Paříži ;).



Že jsem se tady vůbec, ale vůbec nezmínil o hrách, i když jsem to na začátku sliboval? No jistě, nechal jsem si to nejlepší na konec. Totiž ten předposlední den, o kterém píšu výše, se skládal ještě z procházky okolo Sorbony, kde je jakási hlavní ulice s jménem Školní. V té jsme úplnou náhodou narazili na maličkatý krámek „Galactic Stories“, který byl přeplněný s předměty s jakoukoliv souvislostí se Star Wars. A nejen to! Star Trek, Star Gate a mnoho dalších scifi seriálů a filmů. Vše od Futuramy přes další popkulturní odkazy až po Simpsonovi. Koupit si zde můžete doslova cokoliv. Hlavní sortiment jsou akční figurky všech velikostí (od miniaturizované bitvy na měsíci Endoru po téměř v životní velikosti šavlovačku mezi Obivanem Kenobi a Darth Vaderem), ale také plakáty, komixy, knížky, hry, karetní i deskové, čepice ála helma, imitace light sabre a tuny dalšího. Připadal jsem si jako v sedmém nebi. Velice vtipné bylo, že tento obchůdek vedl zakrslý, velice starý pán. Evidentně fanoušek ještě z sedmdesátých let, kterého to nepustilo. Úžasné. No jo, ale člověk vyleze z jednoho ráje, aby okamžitě narazil na druhý! Vedlejší obchůdek měl pro změnu ve výkladu všechny známé herní postavy – vévodil tomu Solid Snake v životní velikosti, pak hromady plakátů z Final Fantasy a dalších japonských her a jako perlička – přehlídka starých až obskurních konzolí.



Čelist mi klesla hluboko pod úroveň vozovky. Obchod, který se zabývá takřka výhradně starými hrami, ať už mluvíme o konzolích nebo počítačích, to je můj sen. Namátkou z výkladní skříně – od Colecovision tam měli Sega Mega CD, Dreamcast, Saturna, NES? SNES, Game Gear, GameBoy, N64, NeoGeo a nějaké ty klasické Playstationy a GameCube – to vše leomováno figurkami z her. Vlétl jsem dovnitř a hosana – originální cartridge za pár euro na všechny možné systémy – vévodily SNES hry, ale byly tam i na Jaguara například, docela rarita dneska. Vše v mnoha prosklených vitrínách na mně úplně řvalo „kup si mně!“, ale naštěstí / bohužel jsem neměl peněz nazbyt, i když suma pěti euro za hru mne lákala – vzhledem k tomu výběru. Tím ale moje pokušení zdaleka nekončilo. Takových podobných obchůdků jsem ve zmíněné školní ulici našel asi deset a do několika jsem i nakouknul – téměř všude měli hry na veškeré konzole od NES pro Playstation 3 nebo Wii. Úžasné. Ačkoliv Francie zdaleka není herní Mekkou pro velkoformátové guru, lze s přehledem hovořit o gamesnicky vzato pozitivní společnosti.



Hry a celá popkultura je běžnou součástí života. Nejenže jsou ulice přecpané reklamami na produkty Nintenda a SONY (Microsoft jsem kupodivu moc neviděl), nejenže v televizi běží reklamní bloky jenom o hrách a na ulicích se válejí letáky s hrajícími modelkami. Navíc v domácnosti, kde jsme byli ubytováni, jsem si všiml různě uložených originálek všech druhů her, kde mne krom solidní sbírky Star Wars her zaujala kompilace prvních dvou Might and Magic. Člověk se necítí jako kripl, když se zmíní, že má doma Nintendo nebo tak něco. Dokonce u jedné večeře s přáteli lidi věděli, o čem mluvím, když jsem zmínil Amigu. Stejně tak věděli o aktuálním herním dění a názvy jako „Activision“ nebo „Blizzard“ používají stejně často, jako „Warner Bros.“ nebo „20th Century FOX“ – tedy skoro vůbec, ale uměli si to zařadit. Mnoho práce nás tady ještě čeká, přátelé, mnoho.



Zcela poslední den, který jsme chtěli strávit de facto jen přípravou na odlet, jsme si ještě zajeli koupit do centra tašku na převážení Wii, protože moje originální papírová krabice je už dost jetá. Tak jsem z toho měl velkou radost. Jinak – cesta na letiště byla maličko stresující, neboť přes nespornou kvalitu dopravy v Paříži se zkrátka občas stane to, že se ztratíte v těch mapách a popiscích. Takže krom toho, že jsme málem nasedli na špatný vlak nám navíc tři další ujely. Ale to nakonec nevadilo, stihli jsme to akorát, bez jakéhokoliv problému. Dokonce jsem mohl chvíli čekání strávit hraním na PS2, které tam SONY na mnoha místech letiště nainstalovalo pro zábavu cestujích čekajích. I když tam byly jen zejména sportovní hry od EA, chvilku jsem si zajel Tourist Trophy. Let byl rychlý a příjemný, dorazili jsme na čas, samotná cesta skrz Prahu byla také poklidná.



Paříž se ale dokáže velice rychle zarýt pod kůži – hlavně pokud v ní nejste poprvé a máte nějaké ty kontakty. Najednou mně nebavilo koukat po cizích ženách v metru, protože v Praze jsou unylé a pokud náhodou nevypadají jako modelky, tak se snaží schovat za šeď průměrnosti a laciné kolínské. Vlastně mne nebaví už ani metro samotné, pch, tři linky a ještě dementně udělané. Najednou mi přijde divné, že nedostávám k jídlu automaticky karafu s vodou (no, je to taky tím, že pražská voda se nedá skoro pít, když to srovnáte) nebo že nejsou všude laciné bagety a po večeři sýr jako dezert. Najednou mi je divné, že tady nejsou obchody specializované na sýry nebo víno. Nebo že dojdete do obchodu a na „bonžůr“ na vás nikdo nereaguje, stejně jako na „arevoar“ při odchodu. Člověk si tak najednou říká, že jsou ty rozdíly drastické a že by bylo docela fajn se narodit jako francouz, kteří až na to, že jsou občas namyšlení, jsou docela prima. A když se tak vysloveně nenarodit, tak tam bydlet a naučit se plynně francouzsky. Prostě je to super.



No jo, ale to je tak – druhý den v Praze jsem si skočil na pivo. Lemcal jsem náš zlatavý mok – necelé euro za pintu. Pak jsem se vrátil domů s lístkem za dvacku a tančil čardáš v náhle tak obrovské koupelně. Rozvalil jsem se na svoji velkou postel a pil jsem si víno jen tak, aniž bych něco ukusoval. Jsem rád doma, Paříž není pro mne. Ale rozhodně se tam asi poletím za nějaký rok podívat znova. Je tam toho totiž strašně moc.

Takže krom mého doporučení doufám, že vás text pobavil.

Zpět na homepage Blogu

Musíte být zaregistrován a přihlášen abz jste mohl psát komentáře.

Article Comments:

says:

Bravo, bravo! Miluju Paříž, miluju Paříž, jsem se tady narodil omylem... Před měsícem jsem od tamtud přijel a ta atmosféra z toho článku na mne dokonale dýchla. Děkuju Dave, zatlačuju slzu!

December 11, 2007 - 14:25

says:

suer článek, už teď se do Francie těším :)

December 11, 2007 - 16:7

says:

Moc pekne napsano!

December 12, 2007 - 12:47

says:

Jééé, první komentáře k blogu, díky! ;)

December 12, 2007 - 16:54


Firefox 2 Přidej RPGhry.cz na Seznam AddThis Social Bookmark Button
© RPGhry.cz, Všechna práva vyhrazena | Kontakt: info@rpghry.cz
Doporučujeme: BezvaData.cz - váš server pro sdílení dat