Největší kolekce RPG ke stažení

Recenzi napsal: davesade

Legend of Zelda – Twilight Princess, je poslední Zeldou roku 2006, která vychází pro systém Game Cube a zároveň pro Nintendo Wii, přičemž recenze je psána ze hraní na druhém jmenovaném systému. Jak se na hře podepsal převod na nové ovládání Wii? Jde stále o starou dobrou Zeldu? Zvládli autoři zpracovat epos v takové kvalitě, jako Ocarina of Time? Je to zábava? Stojí za to si tu hru zahrát? A koupit?

Jednoznačná odpověď – vše se povedlo na výbornou. A o tom již začnu psát.

Problém Zeld je ten, že jsou si dost podobné. Tedy ne třeba opticky, ale herní principy jsou pilovány již dvacet let a v zásadě se nezměnily, jen trochu rozšířily. Twilight Princess mají na svědomí stejní lidé, co v roce 1998 vydali do světa patrně nejslavnější a nejlepší díl – Ocarina of Time. Jejich rukopis je na hře velmi dobře znát, dokonce jsem získal pocit, že teprve v Twilight Princess si autoři splnili svoje sny o dokonalé Zeldě. Nejvíce je to znát na atmosféře hry, kterou bych si dovolil hodnotit nejlépe z celého kusu. Atmosféra je temná, ponurá, těžká a obecně působí jako „knedlík v krku“, kdy se potíte, jak nemůžete polknout. Oproti Windwakeru nebo Minish Capu, jejichž vzhled a pojetí bylo takřka dětské, nabízí Twilight Princess syté barvy, stíny, děsivé komnaty a až hororové nepřátele. Je neuvěřitelné, jak daleko autoři zašli – tohle žádná Zelda v historii neměla – a patrně ani mít nebude.

Je samozřejmě nesmysl říct, že je atmosféra hry podobná například Resident Evil 4, to pochopitelně ne. RE4 je založen na strachu, kdežto v Twilight Princess jde primárně o napětí, temnost ve vizuální a tušené rovině – sice Vás hra místy překvapí, až poskočíte v křesle, ale strach není primární. Jde o vžití se do role pasáčka ovcí, který byl Vyvolen Bohyněmi, aby zachránil svět. Změna přirozeného prostředí z romantických luk a plání na zatuchlá podzemí a až skoro kybernetický svět stínů – to je primární a je toho dosaženo velice dobře.

Stejně jako atmosféra dostal trochu jiný nádech příběh. „Pochopitelně“ jde opět o záchranu princezny Zeldy, ale tentokrát to nebude tak jednoduché. Základní story samozřejmě nijak nenavazuje na žádný díl, je to svět sám pro sebe. Hlavní hrdina Link si žije poklidně ve své vísce, když tu znenadání přepadnou vesnici goblini jezdící na divokých kancích a unesou několik dětí, jakož i Linkovu platonickou lásku jménem Ilia. Link pochopitelně nemá prostředky na to je zastavit a tak potupně padá hubou k zemi. To ale není všechno. Goblini jsou jen předzvěstí toho, že přichází temnota. Soumrak. Tma. A každou živou bytost, kterou Soumrak pohltí má velký problém. Pokud náhodou nejste Vyvolení. A Link je Vyvolený, proto může existovat i ve světě Soumraku. To ovšem temné příšery nečekaly. Co ale nečekal ani Link, že ve světě Soumraku nabude podoby sivého vlka. Toho temní zajmou a uvrhnou do vězení.

Tam ale Link-vlk potkává Midnu. Midna je stvoření ze světa Soumraku, které je veskrze pozitivní. Jedná se o levitující příšerku s kamennou maskou, která se stává Linkovým průvodcem a rádcem – pomáhá mu utéci z vězení a hledají princeznu Zeldu, aby jim pomohla. Od ní se dozvídají o duších světla, které ztratily svoje slzy, což způsobilo příchod temnoty. Link ve své vlčí formě tedy vyráží do světa Hyrule, kde nachází pro tři duchy světla jejich slzy, aby vrátil krajině slunce. Na oplátku, že mu pomáhá Midna, hledá také tři části rozbité kamenné masky. To vše se mu nakonec podaří, kdyby do hry nevstoupil Zant, hlavní boss hry, který Linka okrade o nalezené části masky a Midnu prokleje světlem, což má na ni fatální následky, jelikož je ze světa stínů. K její záchraně se obětuje právě princezna Zelda. Takže se ocitáte v polovině hry, Zelda mrtvá, Midna jen tak tak utekla hrobníkovi z lopaty, Link je vlk a nevíte, co máte dělat. A to jsme teprve v polovině. Na konci nás čeká právě Zant a jeho mentor – Ganondorf.

Vlčí forma je novinka a je zpracována skvěle. Vlk sice nemůže používat předměty v inventáři, ale má své skvělé vlčí smysly, díky kterým může vidět mrtvé duše, navíc umí čichat stopu (neocenitelné při hledání osob a předmětů) a obecně je rychlý a schopný. Midna mu sedí na zádech a pomáhá v některých tuhých bitkách – jakési multikombo, které spočívá ve správném načasování – naprostá nutnost pro otvírání Warpovacích děr – teleportů, které výrazně usnadňují cestování po Hyrule. Vlk umí navíc hovořit se zvířaty (potkáváte psy, kočky, slepice a tak podobně) a je perfektně rozanimován a nakreslen (velmi podobný Ókami například). Hraní s vlkem je velká zábava, ačkoliv nemá tak širokou paletu bojových schopností, dokonce se nemůže ani krýt štítem (nečekaně).

Lidská forma, Link, jak jej známe, je lahůdka. Sympatický mladík s dobrosrdečným úsměvem a pohledem se zhostí role hrdiny Hyrule velmi dobře. Jeho škála pohybů je více méně stejná, jak jsme zvyklí (drobnost – ve Wii verzi je Link pravák, zatímco ve všech ostatních Zeldách je levák – souvisí to s ovládáním), repertoár tolik charakteristických předmětů je zachován a dokonce poměrně dost rozšířen ve stylu, není si rozhodně na co stěžovat. Krom obligátního bumerangu, lampy, praku, luku, bomb a vystřelujícího háku nám přibývá dvojitý hák (ideální na přesmykávání se z jednoho vyvýšeného místa na druhé – neuvěřitelná vychytávka), monstrózní řemdih na destrukci všeho v okolí, včetně výroby ledové tříště, dále vodní bomby a bombobrouci (bomby se dají navíc kombinovat s lukem na bombošípy), ocelové botky na zvýšení hmotnosti a vhodné k magnetické přilnavosti, spinner – rotující ozubené kolo ála snowboard, ideální pro přesuny v rýhách ve zdech (jeden dungeon je na tomto principu celý postavený), sniper modifikace pro luk, dominion rod pro oživování soch, které pak kopírují pohyby držitele hole a tak dále. Klasika s vkusnými novinkami.

Krom toho tady máme spousty vedlejších úkolů. Sbírání zlatých brouků, hledání poltregeistů, sbírání „srdíček“ (pozor! Na jedno celé srdíčko je potřeba najít pět dílků, místo obvyklých čtyř), chytání ryb (excelentně zpracované!) a plejáda miniher – jízda na koni, zahánění koz do chlívku, sjezd řeky, skoky se slepicemi, snowboarding, cirkusová show a tak dále. Krom toho se můžete pídit po jednom extra brnění, větší měšec na penízky, větší toulec a podobně. Jak je vidět, když si chcete oddychnout od hlavního děje, můžeme velmi rozmanitým způsobem.

Link ještě navíc ve vlčí formě tu a tam narazí na podivný kámen v zemi, na který když duje vítr, vytváří melodii. Vy tuto melodii můžete vytím napodobovat (měníte výšku tónu a časujete změnu), což má za následek objevení zlatého vlka, který jest inkarnací starého válečníka. Ten pak, vyhledáte-li jej na mapě v lidské formě, naučí Linka jednu ze sedmi tajných bojových technik, které hojně využijete nejen v zápasech s bossy. Tyto vycí kameny jsou roztroušeny po celém Hyrule a většinu z nich nebude problém najít. Získat ale všech sedm technik je otázkou pečlivosti.

Vlčí a lidská podoba Linka se pravidelně střídá po splněných úkolech, abyste přibližně v půlce hry získali možnost měnit podobu kdykoli to situace vyžaduje – dungeony a i bossové jsou na to stavěni. Svého věrného koníka, Eponu, máte k dispozici prakticky od začátku hry, takže v lidské formě využijete této možnosti, ale jakmile budete muset měnit svou lokaci přes celé Hyrule, začnete se soustředit více na teleportační brány, neboť i na koni je cestování mnohdy na desítky minut. To vše ale až v polovině hry, takže si Epony užijete dosyta, včetně výtečných soubojů v jejím sedle.

Zde je obecně vidět to nejlepší na celé hře – level design. Hra je až maniakálně promyšlená do každého detailu. Pokud se nějak nemůžete někam dostat, jistě to půjde později nebo jinak. Důležité předměty, truhly, klíče – vše získáte včas a na správném místě po správném postupu, Autoři Vám nedovolí udělat chybu – donutí Vás vymyslet všechny možné kombinace předmětů a jejich schopností (jako třeba možnost se spouštět na háku na řetězu) a k důkladnému zkoumání okolí. Co mne také potěšilo, že skoro v každém dungeonu je nějaká hádanka nebo sáhovka na bázi starých dobrých dungeonů z devadesátých let – tlačítko za obrazem, páka na stropě, kam se dostanete paradoxně ze stropu a podobně – všímavost to chce! Bez toho jste v Twilight Princess absolutně ztraceni. To platí i o bossích – většina z nich má naprosto logický způsob, jak je porazit – obvykle kombinace posledně získaného předmětu s nějakým standardním. Bossové jsou neuvěřitelně rozmanitý, ani náznakem se neopakují, jedna bitka dokonce připomíná Shadow of Colossus, to mne fakt dojalo. Design levelů a jejich logika se nedá nazvat nijak méně, než geniální. Potlesk, opět se Vám to povedlo kluci japonští.

Ruku v ruce s tím se nese technologické zpracování. Tady bude patrně kámen úrazu pro lidi, co neholdují Zeldám. Čistě technologicky se totiž Twilight Princess neliší ve verzi pro Game Cube a pro Wii. Wii verze je obohacena o několik efektů (bloom, stíny, blur), ale v zásadě se neliší vůbec. Tím chci říci, že grafika je odpovídající pět let starému systému (ze kterého ovšem mačká maximum), čili Wii verze neprávem vypadá neadekvátně svému hardware. Přesto – grafika je jedním slovem FANTASTICKÁ. Designově dokonalé motivy, mix klasického fantasy, keltů a jakoby digitálních efektů (to zejména ve spojení se světem stínů), atmosférické efekty (mlha, kouř, déšť a převalující se motivy na obzoru), obrovské pláně plné flory a fauny, famózně poskládané dungeony, pod vodou, nad mraky, v sopce, vysoko v horách a i v pouštích – prostě všude. Budete nadšeni každou novou lokací. Díky tomu, že technologicky nejde o poslední výkřik módy, hra jede neustále plynule bez sebemenšího zaškobrtnutí a to ani v bitkách s velkým počtem nepřátel, kteří jsou opět vymodelovaní s fanatickým smyslem pro detail. Pokud tedy nevyžadujete nejnovější efekty, miliony polygonů a super hires textury, Twilight Princess Vaše emoční cítění uspokojí na nejvyšší možnou míru. To, že zvuková a hudební stránka není nijak pozadu a že soundtrack mám ve svém přehrávači je samozřejmost.

Dostáváme se tedy k ovládání, které je u Wii výrazně odlišné od Game Cube verze. Shrnul bych to asi tak, že ovládání je bezproblémové. Za celou hru se mi stalo asi jen dvakrát, kdy Link neudělal otočku mečem tak, jak jsem chtěl. Analogovou pákou na nunchucku ovládáte pohyb, na té samé ruce máte ještě automatické zaměřování nepřátel a rozhlížení. Wiimote pak obsahuje multifunkční palcové tlačítko „A“ na rozhovory, zkoumání, používání, tlačítko „B“ na ukazováku pro užívání předmětů navolených v inventáři. Krom toho na směrovém kříži Wiimote máte další tři předměty a nápovědu ke hraní – Midnu. Na tlačítcích dole je schovaná mapa – jsou to jediná tlačítka, která nejsou k dispozici bez přechmatávání, což vzhledem k tomu, že je neužíváte často a nepotřebujete je vyvolat tak rychle, ve výsledku vůbec nevadí. Samotné bojování pak probíhá šviháním Wiimote resp. nunchuckem. Všichni, kdo se báli únavy v lokti (známé z Wii Sports) mohou být klidní. Drtivou většinu soubojů zmáknete používáním tlačítka A a uhýbáním, sem tam „zavrtět“ v zápěstí. Akorát u soubojů s některými bossy se do hry docela vžijete a prožíváte pohyby až skoro křečovitě. Ke hře to prostě patří. Krom toho střelba lukem či obecně zaměřování je Wiimotem velmi rychlé a pohodlné. Ovládání zkrátka opravdu není co vytknout, jakmile dostane do ruky správnou citlivost, není co řešit.

Je možné něco tomuto eposu vytknout? Hra, která Vás za Vaše peníze bude bavit skutečně dlouho (pro samotné dohrání jsem potřeboval 55 hodin, ale vynechal jsem skoro všechny subquesty)? Hra s dokonalou atmosférou? Hra s chytlavým příběhem? Hra, která drží tradici i s novinkami? Hra s fantastickou grafikou, hudbou, nápady a ovládáním na výši? Bohužel ano. Nejde o nic fatálního, ale nedá mi to se o tom nezmínit.

Twilight Princess dělí od pověstné dokonalosti opravdu jen chloupek, musím uznat, budu nyní hovořit subjektivně, jako velký fanoušek série Legend of Zelda. Mám dvě výtky. Drobnost jedna je ta, že hra se na můj vkus „až příliš“ drží tradice. Hra není nadabovaná, Midna má akorát skřeky, Link vůbec nemluví (ani skřek) a je vizuálně vlastně stále stejný… jakoby se série za dvacet let neposunula dále v těch hlavních věcech. Ačkoli hra nabízí mnoho novinek, jsou to v podstatě drobnosti. Nejprve jsem považoval za klad to, že musíte spolupracovat s jakousi partou dobrodruhů, která Vás posílá na vyznačená místa a dává rady. Na konci hry mne ale naštvali, kdy na začátku docela tuze vypadajícího souboje prostě přišli a nepřátele mi v rámci ingame animace vytloukli před očima. To je ale opravdu moje hnidopišská prkotina. Za mnohem závažnější, přesto ne nijak smrtelný, negativní fakt bych jmenoval nízkou obtížnost. Celá hra je velmi snadná. Možná ze mne hovoří starý Zelda mazák, ale žádný zákys v dungeonech mi nezabral více než pár desítek minut, žádný boss neodolával déle než půlhodinu – často ale ještě méně a navíc bez ztráty srdíčka. Výjimkou budiž poslední bossové, kde se člověk přecejen trochu a rád zapotil. Na druhou stranu je možná právě tato Zelda vhodnou prakticky pro všechny hráče, cílená na první vlnu Wii zákazníků, do té doby třeba Zeldami nepolíbení, aby si ji skutečně každý užil.

A to Vám garantuji, že si setsakramentsky užijete! To zase ano.